Na alkoholu se Michaela Duffková stala závislou během pouhých několika měsíců, když pitím potlačovala svou nespokojenost. Kvůli mateřství musela přerušit studium na vysoké škole, což bylo výrazně proti jejím životním plánům. Navíc se po přestěhování na okraj Prahy do domu rodičů manžela ocitla v sociální izolaci, kterou negativně umocňovala i skutečnost, že si s rodinou partnera moc nerozuměla. Láhev vína pro ni tak ze začátku představovala prostor k úniku před nechtěnou realitou.
Jak se stane, že člověk začne o své závislosti psát? Dalo by se říct, že se jednalo o jistý druh terapie?
Zpětně bych určitě řekla, že ano. V době, kdy jsem s psaním začínala, byl primární záměr moji zkušenost s někým sdílet. Totiž když jsem si hledala informace o léčbě závislosti na alkoholu, našla jsem v drtivé většině pouze řadu odborných textů a rad, ale už jsem nenalezla nějakou přímou zkušenost od někoho, kdo na tom byl stejně. Takže hlavním impulsem bylo, že když jsem nakonec při léčbě zjistila, že nejsem sama, tak se mi hodně ulevilo. Proto jsem se rozhodla svůj příběh zveřejnit.
Co na to rodina?
S nápadem začít psát anonymní blog na facebooku přišel můj manžel. Samotná jsem jen věděla, že o mé zkušenosti chci psát. Ale nebyla jsem rozhodnuta, jakou formou by to mělo být. Blog získal za velmi krátký čas tisíce sledujících. Jenže se kolem té anonymity začaly vynořovat různé konspirační teorie, které byly spíše na škodu. Takže jsme se domluvili, abychom to utnuli, že z anonymity vystoupím.
To muselo vzít kus vaší i rodinné odvahy. Je to tak?
Celý ten příběh samozřejmě není jen o mně, ale také o mých blízkých, mé rodině, kterou to výrazně ovlivnilo. Takže určitě ano.
Když se ohlédnete zpět na vaši cestu od alkoholičky k abstinentce, jaké krize přišly a jak bylo těžké je řešit?
Byla tam řada momentů či časových úseků, které bylo náročné nějak ustát. Asi mi v těchto chvílích pomohla hlavně moje povaha. Když se pro něco rozhodnu a od toho pomyslného dna se odrazím, tak dokážu být velmi urputná a za tím svým rozhodnutím si jdu. Nicméně zrovna teď si procházím obdobím úzkostí a není pro mě jednoduché vydržet střízlivá, když víte, že alkohol je jednoduchý a účinný únik. Tohle nyní považuji za těch šest let jako největší zkoušku.
Vaše kniha vyšla také jako audiokniha. Jaké to pro vás je, když svůj příběh slyšíte takto interpretovaný – tedy z úst někoho jiného?
V tomto musím být upřímná; audioknihu jsem totiž pořádně neslyšela, i když jsem část namluvila. Celou jsem si ji zatím nepustila. Stejně tak jsem po sobě nečetla svoji knihu. Pro mě je hrozně náročné všechno prožívat znovu, což se vlastně ukázalo i při natáčení filmu, který bude mít v červenci premiéru. S odstupem času si ráda vše pročtu a poslechnu, ještě na to ale není vhodná doba.
Film navíc poskytuje audiovizuální prožitek. To muselo být pro vás extrémně náročné.
V tomto případě to samozřejmě bylo nejvíce vyčerpávající. Přeci jen jde o můj život, který jsem se sice rozhodla sdílet, ale pořád to je můj prožitek, který ve mně vždy bude vířit emoce – ať už budou jakékoliv. Na scénáři jsem měla možnost se velmi výrazně podílet a byla jsem moc ráda, že jsme si od začátku s režisérem Danem Svátkem nastavili, co chceme předat a co jsem byla ochotna tolerovat. Film jako takový má totiž svá pravidla a jinou dramaturgickou linku než třeba kniha. To znamená, že některé věci jsou v našem filmovém vyprávění trochu jinak. Například časová osa je oproti realitě poměrně zkrácena. Z drtivé většiny je ale snímek realita a pozměněné jsou jen pouhé jednotky procent příběhu.
Hlavní roli ztvárnila Tereza Ramba, se kterou jsem se setkala až někdy ke konci natáčení. Bylo to z důvodu, že si Terka chtěla tu roli navnímat sama, aniž by mě předtím poznala. Zpětně to hodnotím jako velmi dobrý krok, protože je ve snímku velmi autentická. Film jsem v rámci hrubé projekce viděla třikrát. V jednom případě to bylo s dcerou, protože jsme ji na to chtěli připravit. Pokaždé to ve mně vyvolalo velmi silné emoce.
Napsala jste také volné pokračování s titulem Zápisník abstinentky. Bylo těžší psát první, nebo druhou knihu?
První kniha vznikala relativně čerstvě po léčbě a byla čistě o mně. Načež v druhé naleznete i příběhy jiných lidí, kteří měli problémy s různými typy závislosti. V tomto ohledu pro mne bylo určitě zajímavé tyto lidi kontaktovat a poslechnout si jejich osudy. Tvorba ale byla obtížnější z pohledu psaní. U první knihy to zase bylo náročnější co do emocí.
Autorské čtení proběhlo v berounském sále Centra duševní rehabilitace. Také zde léčíme závislosti. Jaké máte z prohlídky zařízení dojmy?
Pořád se k návštěvě v myšlenkách vracím. Celé Centrum vnímám jako velkou inspiraci pro lidi s duševními a jinými problémy. Moc jsem si to tady užila.
