Lidský přístup a bezpečné prostředí, to je pro pacienty velmi důležité

22. 11. 2024

Byl to zážitek z dětství, který vrchní sestru Centra duševní rehabilitace Mgr. Renatu Heinrichovou inspiroval k odhodlání, že bude v dospělosti vykonávat profesi zdravotní sestry. Přání se jí splnilo a v ošetřovatelství se na různých pozicích pohybuje už 34 let. „Práce sestry je bezesporu náročná. Ale to, co se vám vrátí, vždy stojí za to,“ říká, když hovoří o chvílích, kdy díky péči zdravotníků dojde k záchraně lidského života nebo k výraznému zlepšení zdravotního stavu pacienta.

Prozradíte, jaký zážitek z dětství vás k profesi zdravotní sestry přivedl?

Když mi bylo devět let, byla jsem hospitalizována v nemocnici na dětském oddělení. Pamatuji si, jak se mi tam nelíbilo chování některých sestřiček, které byly na děti vyloženě zlé. Tak jsem si tehdy řekla, že až budu dospělá, tak chci být sestřičkou, budu ale hodná a nikdy se takhle ošklivě k dětem nezachovám. Po skončení základní školy jsem tedy šla studovat obor dětské sestry na Střední zdravotnickou školu 5. května v Praze.

Je velmi působivé, že jste si za tímto cílem šla už od školního věku. Jaké to bylo, když jste poté sloužila první směny?

Začátky byly hodně těžké. Studovala jsem ještě před rokem 1989, kdy se podmínky jen stěží blížily nějakému ideálu. Praxi jsme začínali v motolské nemocnici na chirurgickém oddělení pro dospělé a měla jsem zafixované, že ty sestřičky jsou prostě takoví andělé. Jenže pak rychle přišlo rozčarování, když se mi během služeb odkryla i druhá strana mince, že ta práce je fyzicky i psychicky velmi náročná. Později, ve vyšších ročnících, jsme poté vykonávali praxi na pediatrickém oddělení. Tam se mi už moc líbilo.

Takže se vám dětský sen nakonec splnil a začala jste pomáhat nemocným dětem.

Ano, ale jen na pět let, do doby, kdy jsem odešla na mateřskou dovolenou. Když jsem se pak vrátila do práce, už to bylo na oddělení pro dospělé. Hodně mě totiž ovlivnila skutečnost, jak jsem už měla vlastní děti, tak mi těch nemocných dětí na oddělení bylo hrozně líto. Za každým jsem viděla to svoje. A to bylo těžké přemáhat. Profesně jsem se tedy přeorientovala na dospělé pacienty a nastoupila nejdříve na chirurgické oddělení a posléze na oddělení intenzivní medicíny.

Nezřídka se stává, že jsou nadějné mladé sestry demotivovány náročností profese a opustí ji. Vám se to nastalo.

Je to určitě tím, že od začátku mám hodně vysoko nastavený důstojný přístup k pacientům, ať už jsou nemocní somaticky či duševně. V těžších chvílích mi takovýto způsob myšlení vždy pomohl pokračovat. Navíc když se podaří zachránit život – že se člověk uzdraví nebo se ho povede nějak stabilizovat – jako zdravotníci prožíváme obrovskou míru radosti. V této souvislosti si ráda vzpomenu na obzvlášť silný zážitek, když jsem asi před pěti lety sloužila na JIP v kladenské nemocnici. Přijali jsme pacientku ve velmi těžkém stavu v bezvědomí a v průběhu všech úkonů jsem na ní stále mluvila a starala se o ní. Načež v době, kdy už byl její stav výrazně lepší, jsem měla znovu službu a vůbec poprvé přišla na její pokoj. Pozdravila ji a optala se, jak jí je. Řekla mi, že mě zná. Na to jsem jí řekla, že jsme se potkali pouze jednou, když na tom nebyla vůbec dobře. „Váš hlas a vůně, moc dobře si je pamatuji,“ odpověděla mi a poděkovala. To mě ještě více utvrdilo v tom, že naše práce má obrovský smysl.

Byly právě takovéto zkušenosti a také vaše osobní filozofie důvod, proč jste se rozhodla jít na nějaký čas učit?

Ano, je to tak. Chtěla jsem totiž předávat své nadšení pro ošetřovatelský obor dál. Během zaměstnání jsem se tedy vrátila do školy a vystudovala bakalářský obor zdravotní vědy na 3. LF UK, abych si rozšířila vědomosti. Načež jsem pokračovala na magisterském oboru ošetřovatelství v klinických oborech a pedagogika zdravotnických oborů na 1. LF UK. Což mi nyní umožňuje učit zdravotnické obory na středních a vysokých školách. Věřím, že když mladého člověka na střední škole správně motivujete, práce ho nadchne a pochopí její smysl. Potom ji začne dělat velmi dobře, a hlavně rád.

Kdy jste se poprvé dostala k péči v oblasti psychiatrie?

V průběhu mého působení na oddělení JIP v kladenské nemocnici jsem se poměrně často setkávala s hospitalizovanými pacienty, kteří trpěli nějakou duševní poruchou. Takže tu určitá spojitost byla už dříve. Načež jsem v roce 2009 dostala nabídku pozice vrchní sestry v zařízení Zahrada PSS Kladno, které se věnuje mentálně postiženým lidem, kde jsem nakonec strávila 10 let. Sice se jednalo o klienty s mentálním hendikepem, ale leckdy jsme řešili i duševní onemocnění typu schizofrenie a jiné podobné poruchy. Z pozice vrchní sestry s pacienty pracujete méně, protože musíte hlavně zajistit chod jednotlivých oddělení. Nicméně jsem si ráda brala služby, takže jsem všechny naše klienty, kterých byla stovka, velmi dobře znala. Hodně jsem se tam naučila.

Jako vrchní sestra nyní působíte v Centru duševní rehabilitace. Co vás na této pozici nejvíce oslovilo?

Celkový koncept léčby a její moderní pojetí – tedy to, jak v centru odlišně a inovativně přistupujeme k psychiatrické péči. Je mi velmi blízké, jak se tu moderními způsoby dbá na důstojnost klientů a řešení jejich problémů. Uplatňujeme tu lidský přístup, který pacientům vytváří bezpečné prostředí, kde máme všichni zájem s nimi hovořit, a ne je pouze medikovat a fyzicky omezovat. To se v podstatě pojí s tou základní myšlenkou, kterou jsem měla už tehdy v devíti letech.

S jakou vizí a cílem jste pozici vrchní sestry přijala?

Osobně pro mě hodně znamená, že mohu být součástí tak významného projektu a velice si vážím příležitosti přispět svými zkušenostmi a nápady k jeho rozvoji. Současně si ale uvědomuji tu velkou zodpovědnost, když na něčem takovém spolupracujete. Je důležité dobře pečovat nejen o naše pacienty, ale také o zaměstnance. Když máte práci, kde se cítíte dobře, tak do ní rádi chodíte a děláte ji dobře. Tím udržíte vysokou kvalitu péče.

Práce v psychiatrii je hodně náročná právě na psychiku personálu. Jak se v centru s touto zátěží vyrovnáváte a jaké strategie používáte k udržení duševní pohody?

Mojí snahou je, aby kolegové ve mně měli důvěru a mohli za mnou kdykoliv s jakýmkoliv problémem přijít. Může se stát, že například z důvodu skladby pacientů se na oddělení naakumuluje určitá zátěž. Tato situace se poté obvykle řeší formou intervize a supervize, při kterých jsou nastalé problémy či obavy odkryty, pojmenovány a pracuje se s nimi. Tento postup je velmi důležitý pro vytváření bezpečného prostředí a jako prevence syndromu vyhoření.

Co je podle vás klíčem k zajištění kvalitní psychiatrické péče v Česku?

Tím největším tématem, které rezonuje všemi psychiatrickými zařízeními v České republice, je bezesporu nedostatek kvalitního ošetřovatelského personálu. Je to opravdu jeden z klíčových prvků k úspěšnému zajištění vynikající péče. Intenzivně tedy pracujeme na tom, abychom mohli volná pracovní místa naplnit. Na jaře tohoto roku jsme například spustili studijní příležitost pro všeobecné sestry, a to specializační vzdělávací program zaměřený na ošetřovatelskou péči v psychiatrii. Zájemci po jeho absolvování získají plnou kompetentnost pracovat v psychiatrii.

Podělíte se s námi o to, co byste poradila začínajícím sestrám?

Určitě je nutné mít pro práci v ošetřovatelství rozum a cit. Dále pak je potřeba si uvědomit, že člověk musí být připraven ze sebe hodně vydat s vědomím, že se mu málo vrátí. Na druhou stranu i to „málo“, které přijmete zpět, stojí za to, protože pokaždé víte, že jste pomohli zachránit lidské zdraví či život, a to je obrovská odměna.