Kniha Šílená babička, ze které jste předčítala, se vztahuje k vaší babičce, či mamince, nebo je to čistá fikce?
Je to skutečně čistá fikce, nevztahuje se k mému životu, ani nemá předobraz v konkrétních osobách. Mým záměrem bylo vyobrazit rozdílné mezigenerační vztahy, které bývají často komplikované. Nejednou se těžko hledá cesta porozumění mezi dětmi, rodiči a prarodiči a tato kniha humornou formou znázorňuje dvě ženy, matku a dceru, které se vzájemně příliš nechápou. Tedy přesněji – dcera nechápe chování své matky a přijde jí „šílená“. Přestože matka, jak už to tak u matek a obecně rodičů bývá, je ke své dceři daleko shovívavější a má pro ni pochopení téměř za každé situace. Nehledě k tomu, že se jí ale také do lecčehos montuje. Vzájemně k sobě hledají cestu a skutečně to není vůbec jednoduché. Zato je to ale velká legrace.
Potřebujeme v dnešní době více humoru a mohly by mít vaše knihy v tomto ohledu i terapeutický účinek?
Rozhodně si myslím, že humor je zapotřebí. Původně jsem psala vážnější texty s hlubší psychologickou tématikou mezilidských vztahů, ale po prvním neúspěchu a fakticky primárně zájmu nakladatelství publikovat humorné a dětské knížky, jsem se zatím v tomto směru nezkoušela pořádně prosadit. Hodně tomu přispělo i načasování. V posledních letech proběhlo mnoho nepříjemných událostí. A tak se stalo, že první humorná knížka vznikala v době covidových restrikcí, kdy už jsme všichni byli z toho všeho tak nějak unaveni. Vedle pandemie se následně přidaly i další události, zejména blízký válečný konflikt. Z určitého úhlu pohledu lze snad s nadějí říci, že mé knížky mohou pomoci lépe zvládat „pochmurnou“ náladu. A tudíž rovněž souhlasím s tím, že mohou mít do jisté míry terapeutický účinek. Pokud čtenáře rozesměje, potěší, na chvíli u čtení zapomene na starosti a trápení. To je pak největší odměna.
A kde vy sama v sobě berete sílu rozdávat smích prostřednictvím vašich knih?
Řekla bych, že to asi mám v sobě. Jsem pozitivně naladěný člověk. Ke světu se snažím přistupovat s úsměvem a nadhledem. Jsem obklopena mnoha lidmi, kteří mají pochopitelně různé povahy, prožívají své životy a příběhy a mohou být v daných chvílích různě naladění. A to někdy ve společnosti vytváří napětí. Snažím se v každé situaci nalézt tu lepší stránku a zatím mi to funguje. Často se mi podaří nepříjemnou situaci obrátit v humor.
K tomu směřuje i má další otázka: kde čerpáte inspiraci pro své knihy?
Všude kolem sebe. V práci, mezi přáteli, v rodině, třeba i venku na procházce. Stačí například chytit náladu usměvavé rodinky nebo náhodně vyslechnout část nějakého rozhovoru a už mi v hlavě naskakují nápady, co by se s tím dalo dělat. Jsou to jenom impulsy, výsledné příběhy jsou pak odlišné. Ale ono stejně ani v průběhu psaní většinou netuším, jak se vše vyvine. Baví mě ten proces objevování a co si pro mě postavy připravily.
Nejste však pouze spisovatelkou, ale také vášnivou čtenářkou. Máte své oblíbené autory?
Mám samozřejmě určité favority, například Karin Lednická je podle mého názoru geniální spisovatelka. Ale abych se přiznala, nejsem věrná konkrétním autorům. Vybírám si knížky na základě hodnocení čtenářů. Zajímá mě, jaké emoce v nich kniha probudila, a podle toho si ji buď přečtu, nebo nepřečtu. Zároveň recenzuji nové knihy, takže ke mně přicházejí tak nějak samy. Inklinuji ale hlavně ke knihám o přírodě, kterou miluji, a proto si o ní také ráda čtu.
Jak vnímáte posun literatury směrem k digitalizaci? Mají klasické knihy podle vás budoucnost?
Pevně věřím, že ano. Klasickou knihu můžete vzít do ruky, dotýkat se stránek a vnímat, jak voní. Setkávám se většinou s tím, že čtenáři napříč věkem stále ještě upřednostňují tištěné knihy. Myslím si, že pro děti je kniha nenahraditelným pomocníkem a průvodcem. Svůj význam má i to, že si knihou můžou listovat, otáčet stránky. To zkrátka žádná elektronická kniha nenahradí. Digitalizaci knih vnímám jako alternativu, jistě má své zastánce. Stejně jako rychle se rozšiřující umělá inteligence, která může být dobrý sluha, ale zlý pán. Osobně doufám, že obyčejnou knihu časem nevytlačí.
Co byste poradila začínajícím autorům, kteří by rádi prorazili na knižní trh?
Teď je velká móda tzv. betačtenářů (betačtenář je pojmenování osoby, která je obvykle testovacím čtenářem jakéhokoliv literárního díla; knihy, povídky, článku, aj., pozn. redakce), což může být také cesta, jak získat zpětnou vazbu na své rukopisy. Podle mě je ale lepší zkusit různé literární soutěže. V nich obvykle sedí lidé, kteří literatuře rozumí a jsou schopni dát smysluplnou zpětnou vazbu. A pak samozřejmě psát, psát a psát, a nakonec nabídnout své rukopisy nakladatelství.
Prozradíte nám, co nového teď chystáte?
Na příští rok toho bude mnoho. Měla by vyjít knížka pro začínající čtenáře, text využívá formu genetické metody čtení. Dále se chystají pro děti příběhy o ptáčcích a pro milovníky florbalu příběh z florbalového prostředí. Publikování se dočká rovněž dětský rukopis, jenž získal třetí místo v literární soutěži za nejlepší původní dílo roku 2022. A pro dospělé faktografická kniha o katastrofách na českém území.
Jak relaxujete ve svém volném čase?
Jak už jsem říkala, miluji přírodu, chodím do lesa a na procházky. Na chalupě si jen tak sednu do trávy a poslouchám, jak šustí listy, jak to kolem bzučí a zpívá. To mě nabije víc než čtrnáctidenní pobyt v lázních. A samozřejmě jsem velmi ráda se svou rodinou, protože s ní je naštěstí pořád legrace.
Autorské čtení
Cyklus autorských čtení Setkávání s příběhy, který se pravidelně koná v Centru duševní rehabilitace, přináší prostřednictvím svých hostů inspiraci, podporu a také nové pohledy na životní situace. Literární autoři se s publikem dělí o své pocity, zkušenosti a životní příběhy.
Medailonek:
Martina Boučková, * 1975
Vystudovala Fakultu humanitních studií na Karlově univerzitě. Na hlavní pracovní poměr pracuje jako projektový koordinátor. Vedle toho recenzuje knihy na svém webu Superrodina.cz a přispívá texty do dalších médií. Uspěla v několika literárních soutěžích. Se svým manželem a dvěma dětmi, Markétou a Pepíkem, žije v Pardubicích. Ve volném čase píše, čte a chodí do přírody.
